Základní vlastnosti zvuku

Zdroj zvuku:

• každé kmitající (chvějící se těleso)
  • kmitání ale nemusíme slyšet

Základní dělení slyšitelného zvuku:

• tón:
  • po určité době se kmitání ve svém průběhu opakuje
    • doba, po které se kmitání opakuje = doba jednoho kmitu a nazývá se PERIODA, značí se T
  • základní tón má sinusový průběh (horní obrázek)
    • mluvíme o tzv. harmonickém tónu
• hluk:
  • nepravidelné kmitání, neopakuje se

Výška tónu:

• je určena frekvencí (kmitočtem)
  • počet kmitů (počet period) za jednu sekundu
• čím vyšší frekvence, tím vyšší tón slyšíme

Hlasitost tónu:

• určena maximální výchylkou (na obrázku cca 5), tzv. amplitudou
  • čím vyšší, tím je tón hlasitější

Barva tónu:

• tón o stejné výšce zní na každém nástroji jinak, proč?
  • např. struna: vedle základního tónu na struně vzniká kmitání, jehož frekvence je dvojnásobná, trojnásobná, čtyřnásobná atd.
    • např. základní při základním tónu 100 Hz, vzniká i kmitání (tóny): 200Hz, 300 Hz, 400 Hz, atd.
    • tyto frekvence nazýváme VYŠŠÍ HARMONICKÉ
    • mají obvykle nižší amplitudu, než základní tón
    • jsou pro každý hudební nástroj charakteristické, tj. na každém nástroji nemusejí vzniknout všechny, jsou jinak hlasité atd.
  • všechna kmitání (základní tón + vyšší harmonické) se v každém časovém okamžiku sčítají dohromady, vzniká periodicky se opakující křivka pro každý nástroj jiná, podle množství a hlasitosti vyšších harmonických
    • tvar křivky pak určuje barvu tónu
• z obrázku je vidět, že výška tónu je určena základním tónem (kmitání se opakuje s periodou základního tónu